Jela jsem po delší době navštívit Kodyho – šestadvacetiletého valáška, se kterým mě pojí mnoho krásných a vtipných chvil. Chtěla jsem mu dopřát klidné, léčivé dopoledne naplněné kraniosakrální terapií a jemným uvolněním fascií. Kody žije na pastvině se starším valáškem. Věděla jsem, že je mu tam dobře – obklopený tichem, prostorem a klidem přírody. Tudíž jsem nečekala, že budu muset něco řešit. Když jsem dorazila, paní, která se o něj stará, mi ale vyprávěla, že poslední dobou s Kodym není snadné pořízení. Pokusili se ho začlenit do většího stáda, aby měl více společnosti .Jenže Kody se začal chovat jinak – hlídal si každého koně a extrémně si ho přivlastňoval. Když někdo přišel pro svého koně, Kody ho bránil, nechtěl člověka pustit do výběhu a dával to dost agresivně najevo. Bylo to zvláštní. Kody nikdy nebyl agresivní. Vždycky působil klidně, srdcem otevřeně, s laskavou energií. Někdy až takový ňouma. Takže jsem si začala říkat, že za tím bude něco víc… něco hlubšího. Začala jsem s ošetřením. Nechala jsem přijít to, co mělo přijít. Jemně jsem se ho dotýkala, poslouchala tělo, dech i energii mezi námi. Zpočátku se zdálo, že nejde o nic vážného – běžné napětí, pár spasmů, ztuhlé svaly. Nejvíce ho bolela záda, hlavně dlouhý zádový sval, kde jsem cítila tíhu i únavu. Pomalu jsem mu pomáhala uvolnit to, co už nepotřeboval držet. A pak to přišlo. Z hloubky ticha se zvedla vlna emocí – úzkost, smutek, prázdnota. Najednou jsem vnímala slova, která nepatřila mně, ale paní, jež se o něj stará a opečovává. Kody mi ukazoval, že jeho „agrese“ není zlost. Byla to obrana. Volání o pomoc. Byla to osamělost. Cítil se sám. Je mu na pastvině dobře, má vše, co potřebuje – kromě lidské blízkosti. Nechce jen čekat na konec svého života v samotě. Touží po kontaktu, po člověku, který ho vnímá, který mu rozumí, který s ním zůstane. Potřebuje cítit, že má stále své místo, že je ještě potřebný, že stále někam patří. Touží po svém člověku – ne kvůli práci, ne kvůli výkonu, ale kvůli přítomnosti. Po někom, kdo ho vyčistí, vezme na procházku, nebo si jen tak sedne do výběhu a bude s ním. Kdo mu dá pocit, že i když jeho tělo stárne, jeho srdce má stále význam. Když jsem ta slova předávala, bylo to těžké. Cítila jsem všechno, co cítil on. Jeho duše se mě dotkla tak hluboko, až se mi chtělo plakat. Kody není zlý. Jen se bojí, že zůstane zapomenutý. Reaguje podle toho, jak jeho srdce umí přežít. A tehdy jsem si znovu uvědomila, jak často si myslíme, že děláme pro koně to nejlepší. Mají přece krmení, přístřešek, veterináře, lásku. A přesto může chybět to nejdůležitější – blízkost. Někteří koně tiše trpí. Na první pohled vypadají klidně, ale v jejich očích se ztrácí jiskra. Jako by se pomalu smiřovali s tím, že už je nic nečeká. A pak jsou tu duše jako Kody. Citlivé, vnímavé, otevřené. Které dokážou říct: „Podívej se na mě. Potřebuji tě.“ A záleží jen na nás, jestli je uslyšíme. Protože někdy právě v takovém setkání se neléčí jen kůň…Ale i člověk. „Ne každý kůň potřebuje člověka, ale každý kůň potřebuje být viděn. A někdy stačí jen být – v tichu, v přítomnosti, v lásce.“